27. 07. 2026Byl by to jinak celkem běžný den. 22. října 2025 se manželé Mohylovi vraceli autem z rodinného pohřbu domů do Vrbna pod Pradědem. Jenže u Napajedel měli nehodu, do jejich auta najel řidič z protisměru. Čelní náraz způsobil devastující zranění, jeden člověk v jejich autě nehodu nepřežil. Manželé Mohylovi nakonec oba skončili na Oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny (ARIM) Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně.
„Měli jsme relativně nové auto, samo aktivovalo zdravotnickou záchrannou službu. Seděl jsem na místě spolujezdce, řídil můj bratr. Manželka seděla vzadu spolu se svou sestrou, která nehodu bohužel nepřežila. Pamatuji si příjezd záchranky, stihl jsem je ještě upozornit, že má manželka kardiostimulátor a pak jsem ztratil vědomí. Poté si pamatuji první den na ARIM, kdy mě lékař informoval o mých i manželčiných poraněních. Bratr skončil v Uherskohradišťské nemocnici,“ říká Josef Mohyla (75 let).
„Nejhůře na tom byla Irena Mohylová (75 let), jednalo se o velmi závažné polytrauma – utrpěla zlomeniny několika obratlů, mnohočetné zlomeniny žeber a otevřenou zlomeninu bérce. Její manžel měl zlomených několik žeber, obratel, pohmoždění jater a ledviny,“ popisuje doc. MUDr. Tomáš Gabrhelík, Ph.D., primář Oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny KNTB.
Doplňuje ho Bc. Lenka Husáková, DiS., všeobecná sestra z ARIM, která kromě jiných o manžele Mohylovy také pečovala: „Celou dobu jsme byli v kontaktu s nejbližšími příbuznými, kteří je denně navštěvovali. Pana Mohylu jsme mohli po týdnu přeložit do spádové nemocnice, jeho žena na našem oddělení strávila více než měsíc, a to včetně pobytu na následné intenzivní péči. Poté pokračovala v léčbě ve FN Ostrava.“
Zdravotní peripetie, způsobené nehodou, řešili manželé Mohylovi až do března letošního roku. „S láskou vzpomínáme na zdravotníky ve zlínské krajské nemocnici. Všechno bylo perfektní, vstřícné. Měli jsme k dispozici psychologa, duchovního, na mé přání mě na lůžku přivezli několikrát za manželkou, její stav byl takový, že jsem nevěděl, jak dopadne. Tak jsem ji aspoň mohl držet za ruku. Bylo to jistě nevšední přání, všichni na oddělení však měli lidský, a přesto profesionální přístup. Ve Zlíně nám zachránili život, výsledek je vidět, manželka si chodí jako princezna, vůbec nevypadá, že utekla hrobníkovi z lopaty, u vás jsme se znovu narodili,“ říká s nadsázkou a úsměvem Josef Mohyla a jeho žena dodává: „Když mě po těch týdnech ze Zlína odváželi, říkala jsem jim, že až budu v pořádku, přijdeme je navštívit.“ „Po svých…,“ směje se Josef Mohyla.
Návštěva se uskutečnila před pár týdny a bylo to radostné shledání, které se nestává příliš často. „Když se pacient nebo jeho rodina vrátí, aby nám osobně poděkovali, je to pro nás vždy velmi silný a dojemný okamžik. Vnímáme to jako jedno z nejkrásnějších ocenění naší práce a potvrzení, že naše péče měla pro pacienta skutečný význam. Taková setkání nám připomínají, proč tuto profesi děláme, a dodávají nám energii i motivaci pokračovat dál,“ konstatuje Lenka Husáková.
